Odsun/vyhnání sudetských Němců

Česko-německý vztah tvoří jednu ze základních konfliktních linií české moderní historie. Druhá světová válka a nacistická okupace Československa hrála do karet jasně negativnímu hodnocení německé menšiny v Československu a traumatický moment odsunu/vyhnání sudetských Němců byl po dlouhou dobu chápán jako nutný krok k zachování funkčního a stabilního státu, který by nebyl ohrožován národnostními konflikty. Poválečný antifašistický konsensus vytvořil klima, které neposkytovalo přílišný prostor pro kritiku masové deportace německého obyvatelstva z Československa. Výjimku tvořilo prostředí poúnorové emigrace, kde již v 50. letech proběhla výměna názorů týkající se otázky poválečného osudu sudetských Němců (J. Stránský, J. Smutný, K. Lisický, E. Táborský, R. Luža, autoři kolem časopisu Skutečnost aj.). Přestože se v šedesátých letech téma odsunu postupně otevíralo i v československé veřejné debatě (hlavně ve sféře kulturní, zejména v literatuře a kinematografii). Na poli historiografie se ovšem kriticky o odsunu nehovořilo, a pokud bylo vyhnání Němců zpochybňováno, tak spíše morálně než historicky.

Až o desetiletí později rozpoutal zásadní diskuzi text, který příznačně nevycházel z pera Čecha, nýbrž Slováka. Jednalo se o studii historika Jana Mlynárika Tézy o vysídlení československých Nemcov, která vyšla pod pseudonymem Danubius v roce 1978 ve Svědectví č. 57 (v českém překladu potom v roce 1989 znovu ve Svědectví č. 89-90). Mlynárikovo pojetí vyhnání sudetských Němců představovalo problém ve zcela novém historickém kontextu, vyvolalo nebývale živou a emocionální diskuzi uvnitř československého disentu a vzbudilo i aktivní zájem Státní bezpečnosti. 7. února 1979 totiž provedla StB sérii výslechů, které směřovaly k vyvolání desolidarizačních postojů „s tím, kdo se kryje pod pseudonymem Danubius“, nicméně neúspěšně. Danubiova stať „nahrávala do karet“ Státní bezpečnosti, která mohla diskreditovat Chartu 77 „německou otázkou“ (podrobně o tom informovalo sdělení VONS č. 64 v Informacích o Chartě 77 č. 2). Souhrnně o problému informoval Petr Uhl ve 4. čísle Informací o Chartě 77 v roce 1979.

V textu Tézy o vysídlení československých Nemcov vyslovil Mlynárik morální odsudek českého národa za vysídlení sudetských Němců a ostře kritizoval paušální princip kolektivní viny, podle kterého česká strana po válce jednala. Tento proces přirovnal k orientálně-asiatským stalinským transferům; odsun byl podle Mlynárika umožněn jednáním prezidenta Edvarda Beneše s Josefem Stalinem v roce 1943 a sovětská podpora odsunu zajistila nárůst dominance SSSR v Československu. Zároveň odmítl tezi, že by aktivity K. Henleina a K. H. Franka byly „organickým důsledkem vývoje, či jakýmsi „vyústěním“ toku této civilizace na československém území“, byly „momentální historickou anomálií“; „přijetí opačné teze znamená, že německé dějiny vyústily v Třetí říši a v A. Hitlerovi a že celý předcházející vývoj německých kmenů a pozdějšího národa byl jenom přípravou k tomuto vítězství“. Zločinný aktivismus nacistů měl být podle něj trestán individuálně, nikoli dle principu kolektivní viny. Česká interpretace odsunu/vyhnání byla podle Mlynárika příliš shovívavá k poválečnému násilí páchaném na Němcích. To nebylo zapříčiněno pouze, jak tvrdila dobová i pozdější politická rétorika obhajující odsun, bezprostřední zkušeností s nacistickou okupací, ale „transfer vycházel z hlubiny iracionální pomsty“. Citlivým místem, kterého se slovenský historik dotkl, bylo jistě i „trestání nevinných“ a naopak neschopnost trestně postihnout mnohé aktivní kolaboranty, kterým se povedlo přejít do státního aparátu nové moci a podílet se na poválečném násilí.

Mlynárikův zásadní text o česko-německých poválečných vztazích shrnoval tento problém československé historie nemilosrdně. Hromadné vysídlení Němců znamenalo porušení základních lidských práv (na domov a na vlast). Toto tvrzení ovšem znamenalo i poměrně silný apel na tehdejší lidsko-právní aktivismus celého disentu, neboť Mlynárik se domníval, že pokud se má československá opozice hlásit k lidským právům a systematicky za ně bojovat, pak musí uznat tato práva „nejen v současném chápání, ale i v historickém smyslu“. Z této perspektivy tedy vysídlení československých Němců „není jen německá tragédie, ale je to i tragédie naše. Naši vinu,“ napsal Mlynárik, „musíme s plnou zodpovědností řešit my, pokud se nechceme dočkat dalších opakujících se dějství této tragédie.“

Mlynárikovy teze vyvolaly polemiku v domácím samizdatu i exilu. Nejživější historická rozprava probíhala po celý rok po vydání textu na stránkách Svědectví. Svědectví č. 58 (1979) věnovalo Mlynárikovu textu celou rubriku Tribuna Svědectví. Členové redakční rady Jiří Horák, Josef Jonáš, Radomír Luža a Mojmír Povolný se od „masochistického“ textu distancovali a zdůraznili, že jej shledávají v mnoha částech historicky nepřesným: „Mravní soudy postrádají objektivitu, která je v posuzování složitých otázek, týkajících se ideálů, činů a samotné existence československého lidu, naprosto nezbytná. (…) Československý odboj za druhé světové války a zápas československých demokratů mezi osvobozením Republiky v roce 1945 a komunistickým pučem v roce 1948 není třeba oplétat legendami, ale je historicky neopodstatnitelné jejich existenci brát v potaz a jejich úsilí zlehčovat způsobem, jakým tak činí články (…) Danubiovy.“

První obsáhlou reakci na Mlynárikův text napsal do stejného čísla pod názvem Glosy k Danubiovým tezím o vysídlení Němců historik Milan Hübl. Hübl hned na začátku poukázal na to, že zatímco Danubius silně odsuzuje jednání Čechů vůči sudetským Němcům, poměrně tiše přechází osud tzv. karpatských Němců na Slovensku. V tomto ohledu reagoval Hübl i na dřívější krátký dopis zaslaný do redakce Svědectví a uveřejněný v čísle 54, v němž Mlynárik pod stejným pseudonymem Danubius silně kritizoval poválečný vývoj Československa a únor 1948 označil za „víceméně českou záležitost“: „Když si Češi navařili červenou polívčičku, proč ji chtějí vykydnout?“ shrnoval sarkasticky Mlynárik. Hübl tento pohled na dějiny označil za „primitivní“ a téma česko-německých vztahů považoval za příliš vážné a složité na to, „aby je bylo možno obsáhnout a posoudit v poměrně stručných tezích nebo antitezích.“ Hübl označil Mlynárikův text za „politický pamflet“ a pokusil se dokázat, jak Mlynárikův „selektivní přístup k faktům a apriorismus úsudků se zpronevěřuje vědecké metodologii.“ Shrnul svá stanoviska do osmi glos: glosy osobní, která se týká části textu, kde se Mlynárik dovolává brněnské historické diskuze uveřejněné v časopise Host do domu z roku 1968; glosy metodologické, kde Hübl označil Mlynárika za „publicistu nespoutaného profesionálními zábranami“ a Mlynárikův metodologický přístup identifikoval jako defektní, především kvůli neznalosti literatury a pramenů; třetí glosou byla glosa historická, ve které odmítl Mlynárikův pohled na vývoj a radikalizaci českých Němců mezi lety 1933 – 1938 jako na „momentální historickou anomálii“ a naopak tvrdil, že tato radikalizace je projevem historické kontinuity českých Němců. Podobná stanoviska zastával i ve čtvrté glose, kde opět nesouhlasil s Mlynárikem, tentokrát v otázce loajality československých Němců s republikou. Pátá glosa popisuje okupační režim a strasti, které Češi prožívali ve srovnání s německým obyvatelstvem; a šestá ukazuje na jednom citátu Heleny Koželuhové, jak se autoři kolem časopisu Obzor, který Mlynárik vyzdvihl jako jediné kritické periodikum své doby, taktéž podíleli na podpoře vysídlení německého obyvatelstva z Československa. V sedmé glose Hübl vyvrací Mlynárikova tvrzení o průběhu odsunu a konečně v závěrečné glose shrnuje svá předchozí hodnocení. Mimo jiné zde pokládá politicky velmi výbušnou otázku, zda Mlynárik otevřením problému odsunu v této podobě také implicitně nenastoluje požadavek jeho revize „až po revizi hranic.“ Hübl se domníval (a to spíše na základě zmíněného dopisu redakci Svědectví než na základě Tezí), že za Mlynárikovou interpretací stojí přehodnocení odsunu jako cesty k zahraniční politické reorientaci Československa na západní Německo. Takto explicitní politické stanovisko ovšem Mlynárik nikdy neformuloval, byť jeho sympatie k západoněmecké republice a naopak antipatie k sovětské sféře jsou zcela zřetelné. V tomto ohledu ovšem nebyl Mlynárik osamělým jezdcem. Postupné otevírání otázky po přehodnocení vztahu s Německem a historiografické revizi témat vysídlení německého obyvatelstva po porážce nacistického režimu souviselo s celkovou politickou a společenskou změnou v Evropě v sedmdesátých letech, kterou někteří historici nazývají „rozpadem antifašistického konsensu“. V naší antologii se této změně věnujeme více v souhrnu o střední Evropě.

Dalším výrazným příspěvkem, který reagoval na Mlynárikovy teze, byl dopis redakci od Zdeňka Mlynáře, otištěný ve Svědectví č. 58. Mlynář přichází se zajímavou reflexí Mlynárikových tezí i Hüblových Glos. Jako „ne-historik“ se nevěnuje „sporům o dílčí otázky“, které nastínil Milan Hübl, ale dívá se na oba texty jako na projev politického střetu a klade si otázku: „Čeho a proč se tu tak různí lidé bojí po pětatřiceti letech? Odpověď na tuto otázku považuji v započaté diskuzi za důležitější než to, zda ten či onen dílčí fakt v souvislosti s odsunem Němců z Československa je nebo není zcela správně zachycen a interpretován.“ Především Mlynář nesouhlasil s Hüblovým „smetením“ Tezí jako „pamfletu, který je nutno politicky odmítnout“. Navíc se postavil proti obavě formulované v Glosách, že by jakákoli otevřená kritika mohla vytvořit stav z doby před rokem 1945. Naopak podpořil Mlynárikovo tvrzení, že „německá tragédie je i tragédie naše“ a Hüblovy postoje dokonce označil za výraz „nečistého svědomí“. Mlynář se zde krátce věnoval i obavám Husákova režimu, které Mlynárikův text vyvolal. Z Mlynářových pozic je jasně zřetelné, že si byl vědom, že otevření diskuze o odsunu Němců znamená mnohem více než jen pouhý spor dvou historických interpretací. Upozornil na to, že „Husákův režim“, stejně jako Milan Hübl, je si příliš jist stávajícím statusem quo a jeho neměnností a polemizoval s těmi pasážemi z Glos, v nichž se píše v souvislosti s Německem, že „neexistuje možnost znovusjednocení. Žádná nebude existovat, pokud bude trvat sovětské impérium. (…) Vzhledem k těmto skutečnostem nevede ani krátká ani dlouhá cesta ke sjednocení.“ Mlynář zde jako zkušený politik a politolog prokázal, že dokáže číst oba texty v kontextu soudobých společenských změn a jako jeden z prvních formuloval obavy panující ohledně možnosti sjednocení obou německých států a jeho dopadu na střední Evropu.

Téhož roku v 59. čísle otisklo Svědectví další vlnu reakcí na Mlynárikovy Teze. První text Kritické poznámky k tezím „Danubia“ napsal Luboš Kohout. Ve shodě s Hüblovými Glosami se Kohout domnívá, že se nejedná o „kvalifikovanou historickou studii,“ ale spíše o politický pamflet. V sedmi bodech se vyjadřuje ke klíčovým otázkám textu a podobně jako Hübl se snaží vyvrátit některá Mlynárikova tvrzení. Věnuje se například otázkám sebeurčení a loajalitě sudetských Němců k Československu, českého protinacistického odboje či roli Edvarda Beneše v celém „plánu odsunu“. Mlynárikovy názory označuje jako „směřující dozadu, ke konfliktu.“ Navíc v závěru píše, že Teze „objektivně napomáhají čs. vládní protichartovní propagandě mezi obyvatelstvem (…), oslabují positivní vliv Charty na český národ. Vnášejí rozkol do řad Charty v pohledu na stále živou nedávnu minulost.“

Další text, otištěný v 59. čísle Svědectví, byl krátký článek Marie Lachmanové, která se vymezila vůči dosavadním statím k tématu a uvedla, že není jasné, „proč byly napsány a čeho se chtějí dobrat“. I ona ovšem podotkla, že spíše než o „pravdu a poučení“ se zde jedná o „budoucnost vztahů česko-německých“. Lachmanová se snažila poukázat na „nesprávnou“ polarizaci, která v diskuzi vznikla, totiž mezi těmi, kteří „odsuzují odsun“, a tím pádem jsou pro revizi hranic, a těmi, kteří tento odmítají. „To, že někteří považují odsun Němců za konečný,“ píše Lachmanová, „nemusí ještě ani zdaleka znamenat, že souhlasí s tím, že byl proveden a hlavně jak byl proveden.“

Ve stejném čísle se k tématu odsunu/vyhnání objevil dopis Rio Preisnera, konzervativně smýšlejícího exulanta a v rámci „české intelektuální scény“ unikátního myslitele. Preisner se přímo nezapojil do polemiky mezi jednotlivými autory, ale otázku odsunu reflektoval z perspektivy širšího vývoje středoevropského prostoru a jeho problematické historie národnostních konfliktů. Podstatou střední Evropy je podle něj nemožnost stanovit jasné národnostní hranice (tedy i hranice mezi Čechy a Němci). Soulad Čechů a Němců a jejich neoddělitelnost náležel k „okcidentálními dědictví“ dějin českých zemí a byl odsunem rozvrácen a nahrazen ahistorickou iluzí „absolutizovaných hranic“: „Jan Patočka by asi řekl, že odsunem Němců jsme začali matematizovat své dějiny, což se rovná jejich totální destrukci. Co následovalo, má v sobě ovšem logiku: absolutizovaná hranice mezi Čechy a Němci (po odsunu) se stala hranicí mezi svobodným okcidentem a odlidšťující matematickou, „bytostně jinou“ mocí totalitárního systému, v jistém smyslu tedy i hranicí, vytyčující počátek „bytostně jiných dějin.“ (…) S krutou ironií by se dalo říci, že odsunem Němců se Češi odsunuli od Západu a tím i od svých vlastních historických hranic, jež oddělovaly a spojovaly zároveň, jež byly hranice svobodné distance, a uzavřeli se hermeticky do prostoru, z jehož bezmeznosti jako by už nebylo úniku.“ Preisner tak dal najevo, že odsun Němců není jen problém viny a neviny, ale jedná se o dlouhodobou civilizační otázku spojenou s povahou střední Evropy a její proměny.

Radomír Luža v textu Milý Pavle označil Danubiovy teze za „velmi primitivní“. Podobně jako Hübl i on poukázal na fakt, že odsun/vyhnání nesouvisí jen s otázkou státní existence Československa a Polska, ale současně se nastoluje otázka revize výsledků druhé světové války a velmi ostře polemizoval s Mlynářovým dopisem obsahujícím názor, že obavy z revize hranic jsou nereálné. Luža připomněl stále existující sudetoněmeckou politiku reprezentovanou sudetoněmeckým Landmannschaftem, který interpretoval události roku 1938 jako „německé osvobození“, jež odpovídalo „zásadě sebeurčení“. Mlynář se na Lužu obrátil v krátké reakci s tím, že nejde o polemiku, neboť Luža si jeho teze přizpůsobil a s těmi pak polemizoval. K Mlynářově textu se nejobsáhleji vyjádřil Luboš Kohout v článku K diskusnímu příspěvku Zdeňka Mlynáře a poukázal na fakt, že Mlynářova polemická reakce se vlastně od Hüblových Glos zásadně neliší, především v tom, že Mlynář ani v nejmenším nepřipouští fakt, že by Československo nemuselo zůstat ve sféře vlivu Sovětského svazu. Následovala řada dopisů redakci od zahraničních i československých autorů – Harryho Hochfeldera z Londýna, Libora Roučka z Vídně, Oty Filipa z Mnichova či Hanuše Hájka z Mnichova. Tribunu Svědectví uzavírala obsáhlá stať filozofa Erazima Koháka, žijícího v Bostonu. V „dopise anonymnímu příteli“ nabídl masarykovskou perspektivu, propojil ji s otázkou dodržování lidských práv a vyzdvihl přitom důležitost a významnost ideje multinárodního státu. Kohák zpochybnil „ideologickou“ tezi, že by se někdejší čeští Němci chtěli stěhovat ze západního Německa do normalizačního Československa. Historickou diskuzi o povaze odsunu považoval za důležitý impuls pro boření „strnulých dogmat“, za moment z něhož „vyrůstá živé mravní a historické vědomí, na němž můžeme budovat představy o budoucnosti.“

V roce 1980 proběhla na téma odsunu krátká výměna názoru v exilovém Právu lidu, do které přispěli Johann Wolfgang Brügel, Ivan Pfaff a Vilém Prečan. Nejobsáhlejší historickou reakci však nabídl Příspěvek do diskuze od Bedřicha Loewensteina, který, podobně jako u Preisnera či Koháka, není pouze politicko-názorovou polemikou, ale snahou uchopit téma jako celistvý problém pojetí národa a nacionalismu (téma, jímž se Loewenstein zabýval po většinu svého života). Reagoval na Stanovisko k odsunu Němců, které vyšlo pod pseudonymem „Bohemus“ (Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Petr Pithart, Miloš Pojar, Petr Příhoda). Skupina historiků a publicistů nabídla obsáhlou úvahu o morálním soudu v dějinách. Mravnost a mravní hodnocení považovali autoři za nedílnou součást historického hodnocení. Nesouhlasně poukázali na „propagandistické“ tvrzení, že nastolení mravní problematiky odsunu (a uznání sudetoněmecké křivdy) musí nutně vést ke změně státních hranic (k „okleštění“ území do protektorátních rozměrů). Připomněli důsledky odsunu v celé jejich škále – historické, kulturní, právní, etické, politické, ekonomické i sociologicko-populační. Mimo to zpochybnili jednoznačnou „kauzalitu“ odsunu jako reakce na nacistické běsnění, když poukázali na to, že již v počátcích okupace existovaly radikální plány na zmenšení počtu německy mluvících obyvatel v Československu. Bohemus tak navázal na Danubia, když konstatoval, že na sudetských Němcích byla spáchána křivda a bylo jim upřeno právo na vlast. V tomto smyslu připomněli text také „dvojjazyčného“ Bernarda Bolzana, který prosazoval ideu zemského patriotismu jako základ pro soužití více národností na jednom místě a překonání jazykových a etnických bariér.

Loewenstein podpořil kritický pohled autorů podepsaných jako Bohemus a vyzdvihl otázku osudovosti jazykové orientace. Navíc, podobně jako Preisner, chápal problém z hlediska dlouhodobého historického vývoje. Nepopíral sice například radikalizaci sudetských Němců během hospodářské krize, nicméně tvrdil, že by nebylo „krize akutní, kdyby nebylo dávné krize latentní, tj. kdyby henleinovství nebylo radikalizací starší, zatuchlé, agresivní kmenově jazykové orientace (…) Co se po Mnichovu provalilo nebyl nacionální nihilismus či dokonce masochismus, jak by chtěli sugerovat kritici Bohema, nýbrž nejtupější špinění všeho, co přesahovalo vlastní malost a co dosud krotilo vlastní primitivní pudy: především demokracie a oficiální humanitní ideologie. Bylo to svým způsobem dvojče sudetského debaklu, a je neužitečná, marná snaha chtít prstem ukázat na kluka, který pračku začal – konstruovat příčinnost v procesu destrukce civilizačních vazeb.“

Diskuze o odsunu sudetských Němců byla obsáhlá a poukázala na výrazné rozštěpení v přístupu k hodnocení klíčového momentu české historie. Jistě ji můžeme chápat i jako součást politické debaty o povaze česko-německého soužití a částečně se v ní projevuje i tradiční spor o pojetí národa a smysl českých dějin. Její význam spočíval především v tom, že se do historiografické debaty (prozatím pouze „neoficiální“) po dlouhé době vrátil německý (a potažmo židovský) prvek jako součást českých dějin, tj. téma, které po únoru 1948 téměř úplně vymizelo. Spolu s odsunem/vyhnáním se tak otevřela i historická diskuze o povaze důležitosti německého dědictví v českých zemích. Po roce 1989 se staly česko-německé vztahy včetně odsunu sudetských Němců jedním z klíčových témat veřejné diskuze i historiografického výzkumu. Během prvních několika let po pádu komunismu bylo publikováno velké množství knih a odborných článků, které tematizovaly „německou otázku“ v českých dějinách. Byly to právě většinou aktéři disidentských debat, kteří inciovali diskuzi, tentokrát již svobodnou a veřejnou.

Mimo již zmíněné osobnosti byl významným propagátorem česko-německého mírového soužití Jaroslav Šabata, který mluvil o nutnosti německého práva na sebeurčení již v roce 1985 jako jeden z autorů chartistického manifestu Pražská výzva a později v devadesátých letech svá stanoviska dále rozpracoval do konceptu, jež nazval novodemokracie. Výrazným momentem se v tomto smyslu stala i první zahraniční prezidentská návštěva Václava Havla počátkem ledna 1990, která nebyla vykonána tradičně na Slovensko, nýbrž do Německa. Toto gesto mělo sice mnoho odpůrců, zároveň ovšem ukázalo, jak zásadní byla v roce 1989 otázka možností nového česko-německého vztahu.

Výběr textů:

antologie textů z disentu a exilu (1969–1989)

Odsun/vyhnání sudetských Němců