Jan Patočka (1. června 1907  – 13. března 1977) byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77.

Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a pedagoga Josefa Patočky, dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. Roku 1931 promoval prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Jako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti (1938) se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu a vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty university; koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na UK, ale už roku 1949 ji musel opustit a krátce přednášel v Brně. Od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy. Od roku 1964 byl editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii, v Belgii a v Německu, roku 1968 se podruhé vrátil na UK, byl jmenován profesorem, ale roku 1972 byl penzionován. Roku 1971 získal čestný doktorát Technické univerzity v Cáchách, nedostal však povolení k vycestování. Roku 1973 odjel na mezinárodní filozofický kongres ve Varně, jeho vystoupení však bylo přerušeno a měl pak zákaz cestovat i publikovat. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let. V roce 1976 organizoval petici za propuštění mladých hudebníků kapely Plastic People a stal se (spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem) jedním z prvních mluvčích Charty 77 (1. ledna 1977). Občanské angažmá v „Chartě 77“ mu jistě ukrátilo život a zároveň získalo určitou proslulost, zejména v zahraničí. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter (v duchu své vlastní filosofie). 5. ledna a šestkrát mezi 10. a 17. lednem byl dlouze vyslýchán StB. Další mnohahodinový výslech podstoupil 3. března po setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, k němuž došlo 1. března. Po tomto posledním vyčerpávajícím výslechu byl v noci hospitalizován s podezřením na infarkt a v nemocnici posléze zemřel na mozkovou mrtvici, k níž u něho došlo v noci z 10. na 11. března. Jeho pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu, proto byl záměrně manipulován a rušen, aby přišlo co nejméně lidí a nebylo slyšet proslov.  V letech 1977–1989 vyšlo v samizdatu 27 svazků „Archivního souboru“ Patočkova díla.

Zdroje: