Milan Hübl (27. ledna 1927 – 28. října 1989 ) byl český a československý historik, vysokoškolský učitel, akademik a politik Komunistické strany Československa, později signatář Charty 77.

Původním povoláním byl dělník. V letech 1947–1950 vystudoval Vysokou školu sociální v Brně (podle jiného zdroje byl absolventem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity). V letech 1950–1964 působil jako učitel na Vysoké škole politické ústředního výboru Komunistické strany Československa, od roku 1961 jako docent. Pak mezi roky 1964 a 1968 působil jako vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí při ČSAV.  Jeho politická kariéra vyvrcholila během pražského jara. V letech 1968–1969 byl rektorem Vysoké školy politické ústředního výboru Komunistické strany Československa. Koncem 60. let se také uvádí jako člen Městského výboru KSČ v Praze, bytem Praha. V českých zemích patřil v roce 1968 mezi hlavní propagátory pochopení pro slovenské národní aspirace. Zapojil se do debat o novém státoprávním uspořádání Československa. Obhjajoval dvoučlennou federaci a odmítal návrhy na trojfederaci (Čechy, Morava, Slovensko), kterou považoval jen za reprízu překonaného zemského uspořádání. Zasedal ve vládním výboru pro otázky federalizace.

Jeho kariéra skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vysočanský sjezd KSČ ho sice ještě hned po okupaci v srpnu 1968 zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 31. srpna pak byl do této funkce oficiálně kooptován. Během srpna 1968 byl zároveň členem předsednictva ÚV KSČ. Z ÚV KSČ byl ovšem vyloučen v září 1969. Po provedení federalizace Československa usedl také v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Česká národní rada, v níž rovněž zasedal. Ve FS setrval jen do prosince 1969, kdy rezignoval. Předtím byl v listopadu 1969 zbaven rozhodnutím Národní fronty mandátu v ČNR. V hlasování se všichni přítomní poslanci vyjádřili pro vyloučení Milana Hübla z ČNR, nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel hlasování. Ústřední výbor Komunistické strany Československa ho tehdy zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“. Ačkoliv koncem 60. let patřil mezi stoupence a obhájce Gustáva Husáka v českých zemích a ještě v dubnu 1969 se přičinil o jeho nástup do čela KSČ, po zostření kádrové politiky s nástupem tvrdé fáze normalizace byl profesně a politicky pronásledován. Husák mu nijak nepomohl. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Během normalizace se angažoval v opozičních strukturách. Počátkem 70. let okolo něj vzniklo Socialistické hnutí československých občanů jako platforma tvořená zejména stoupenci reforem z roku 1968. V letech 1972–1976 byl vězněn. V roce 1977 se Hübl stal signatářem Charty 77. Podílel se na vydávání samizdatových materiálů a v letech 1987–1989 byl redaktorem ilegálních Lidových novin. Během 80. let ho ovšem Státní bezpečnost evidovala jako spolupracovníka (krycí jméno TOMÁŠ).

Zdroj:

Odkazy: